Musí se proto pacient s vysokým krevním tlakem vyhýbat každému vzestupu tlaku? Pokud jsou hodnoty tlaku zřetelně zvýšené již v klidu, měli bychom se vyhýbat sportům, které vedou k výraznému vzestupu krevního tlaku. To platí zejména pro starší pacienty, jejichž orgány a cévy jsou postiženy v důsledku dlouhotrvající hypertenze. Podstatně velkorysejší můžeme být u mladých lidí, kde je možné vycházet z toho, že cévy mají vekou elasticitu a nejsou tu ještě rozvinuta orgánová poškození. Jsou-li klidové hodnoty jen lehce zvýšené nebo krevní tlak stoupá prudce jen pod vlivem zátěže, pak není nutné sport omezovat. Přesto však i potom bychom měli raději dávat přednost těm druhům sportů, které nevedou k excesivnímu vzestupu krevního tlaku.

Kteří hypertonici smějí pěstovat sport?
   Starší pacienti s dlouhotrvajícím vysokým krevním tlakem a pacienti s těžkou hypertenzí mohou vykonávat řadu vytrvalostních sportů, jako jsou turistika, lyžařská turistika, jízda na kole po rovině, plavání apod. Také pro pohyblivost a ohebnost se dá ještě mnohé udělat v rámci funkční gymnastiky. Zvláště vhodné jsou také hry jako rodinný tenis, kriket a jim podobné. A má-li pacient odpovídající předchozí sportovní přípravu a na základě dobré kondice udrží stupeň námahy na nízké úrovni, pak se dá seznam sportů dokonce ještě rozšířit. Vyhnout bychom se však měli sportům s vysokým nasazením síly a velkými nároky na rychlost. Pacienti s dobře kompenzovaným krevním tlakem (středně těžká a především mírná hypertenze) mohou provozovat ještě celou řadu dalších sportů. V podstatě platí, že sportům s velkým nasazením síly je třeba se vyhnout. Mladí hypertonici s krevním tlakem, který je labilní nebo jeho zvýšení pozorujeme pouze při zátěži, nemusí být při výběru sportu nijak zvlášť zdrženliví, ačkoli i tady by bylo lepší, kdyby se vyhnuli cvičením silovým a rychlostním.

Vhodné a nevhodné druhy sportu
   Druhy sportů nemůžeme rozdělit na dobré a špatné. Seznamy, které se na první pohled zdají nápomocné, při hlubším zkoumání neobstojí. Ve většině případů je při sportu více rozhodující otázka „jak“ než otázka „co“. Bedminton jako závodní druh sportu je pro svůj vysoce intenzivní rychlostně silový začátek a náhlé zastavení pohybu pro hypertoniky zcela jistě nevhodný. Avšak proti variantě bedmintonu provozovaného ve volném čase, bez ohraničeného hřiště a bez sítě nemůžeme nic namítat, zejména pak, hrajeme-li spolu a nikoliv proti sobě. Jogging, který platí za zdravý sport, ztrácí svou cenu, provozuje-li se příliš intenzivně, dlouho a s přílišnou ctižádostí.
   Vhodnost druhu sportu pro hypertoniky závisí na těchto kritériích: druh zátěže, podíl síly, intenzita zátěže, rozsah zátěže, emocionální účast. Pod pojmem druh zátěže rozumíme, zda je sport dynamický nebo statický, cyklický nebo acyklický. Sport je tím vhodnější, čím je více dynamický a cyklický, jedná se tedy o sporty s neustále se opakujícími stejnými pohyby, jako jsou vytrvalostní druhy sportu – běh, jízda na kole, plavání, běžky, veslování. Největší vzestup krevního tlaku naměříme při zvlášť velkém nasazení síly. Dynamická zátěž u jinak upřednostňovaných vytrvalostních sportů může na své hodnotě ztratit vysokým podílem síly. Platí to například o cyklistice, když ji provozujeme na horách. Při jízdě vzhůru stoupá drasticky i podíl svalové síly podle toho, do jak strmé výšky jedeme a jakou váhu s sebou musíme vézt.

Tréninkový puls rovná se 180 minus věk
   Správnou míru musíme vždy hledat individuálně. Buďme tedy opatrní u všeobecných údajů o časech a kilometrech v běhu a cyklistice a údajů o vzdálenostech v plavání a turistice. Nejlepším měřítkem zejména u vytrvalostních sportů je individuální reakce našeho vlastního těla na námahu, a to např. pulsová nebo dechová frekvence. Při hledání správné intenzity zátěže nám pomůže základní pravidlo: tréninkový puls rovná se 180 minus věk, a dále možnost se při sportu ještě pobavit a nemuset jen lapat po dechu.
   Ke správné míře patří kromě intenzity zátěže také její rozsah (množství a doba trvání tréninku). Každá námaha především v závislosti na intenzitě vede k únavě a vysílení, kterého se tělo musí zbavit. Ani když intenzita souhlasí, neznamená přírůstek rozsahu také vzrůst efektu, nýbrž spíše vzrůst vyčerpání. K regeneraci potřebuje tělo čas, a sice o to víc, oč méně je trénované. Začátečníci by tedy měli dodržovat míru nejen v intenzitě, ale také v objemu zátěže. Dvakrát až třikrát týdně 15 – 20 minut je pro začátek zcela jistě dost. Teprve po zlepšení trénovanosti si můžeme trvání jednotlivých tréninků prodloužit o 30 minut. Ambiciózní sportovci mohou potom trénovat častěji, totiž 3 až 5krát týdně. Veškeré zvyšování rozsahu a četnosti by se mělo dít v průběhu měsíců, nikoli v průběhu týdnů. Nejdříve skončíme vědomé zvyšování intenzity. Všechny ostatní ukazatele, jako je rozsah a četnost jednotlivých tréninků, mají vždy přednost.